Dvacetiletý Petr Schulhoff pohřbívá svého otce Erwina poblíž pevnosti Wülzburg, 18. srpna 1942
(autorská legenda k obrazu)
Ještě dvě generace zpátky bylo úplně běžné mít přímo uprostřed svého osudu vepsanou nějakou zcela drastickou okolnost či celou hromadu hrůz. Hrůz, z nichž se pak formoval další, třeba i mnohem obyčejnější život, jejž bylo třeba žít a sdílet s obyčejnými životy všech dalších lidí.
Filmy Petra Schulhoffa byly v podstatě kánonem zábavné produkce v době mého dětství či jenom o trošku dřív. (Bernardýn Bohouš byl frekventantem silvestrovských televizních bloků, o filmové sérii komunálních komedií, jejichž název vždy tvořila úderná hláška, ani nemluvě.)
Dodnes si těžko připouštím, že jejich kvalita patrně, možná, pravděpodobně... není tak vysoká, jak jsem to vnímal v dětství a dospívání. Syndrom „odkojenosti“.
Říkám si, že Schulhoff fungoval jako utišovač, analgetický bavič či prostě udržovač nad hladinou sedmdesátkového láku, instantní nakopávač schopnosti být v tom láku permanentně namočen po pás nebo dokonce po krk – a přesto přežívat. Pomáhal „normalizovat“, s veškerou profesní ctí a dostupnou invencí v rámci výdobytků československé filmové komedie té doby. (Tímhle ho kárám, nebo obhajuju? Ale ne, nic z toho; rád bych, aby to vyznělo v plné ambivalenci.)
Pokud já jsem byl odkojen mimo jiné jeho komediemi, čím byl odkojen on?
Vracím se k začátku. Jeden z formativních zážitků tohoto televizního baviče se odehrál v německé pevnosti Wülzburg, kam byl deportován spolu se svým tátou Erwinem. Ten zde v srpnu 1942 s podlomeným zdravím zemřel svému synovi v náručí a kápové koncentračního tábora syna donutili, aby svému otci vykopal hrob. Později se u něj rozvinula deprese, podobně jako u jeho celoživotního přítele Miloše Kopeckého, jehož židovská matka zemřela v Osvětimi. Generace normalizačních bavičů to prostě neměla jednoduché.
Když Erwin Schulhoff ve Wülzburgu umíral, měl za sebou nejmíň dvě desetiletí nesmírně plodné muzikantské práce. Jeho skladatelský rukopis je už od mládí rychle čitelný, zároveň výjimečný. Ani po vyvanutí dobově avantgardního ostří jeho nejlepší skladby v ničem nezestárly; pořád z nich čiší živelná hudebnost, fantazie, imaginace zároveň s dokonalým smyslem pro řád a formu. Balet Ogelala, opera Plameny, první tři symfonie, smyčcové kvartety, koncert pro smyčcový kvartet a dechový orchestr... tento materiál musí patřit do kánonu hudby 20. století, byť ho tam myslím ještě nikdo nijak hlasitě nezařadil.
Třeba jednou.
Příklon ke stalinismu posléze znamenal citelnou proměnu stylu: z pohledu dnešního teď a tady jde o nepochopitelný úhyb, a to nejenom ideologický, ale i kvalitativní. Krédo lidové, socialistické přístupnosti jako by zablokovalo vše, co bylo v jeho hudební mysli živé: vřídlo zkamenělo. Oratorium Komunistický manifest, několik pozdních symfonií se stále patrnějšími prvky pochodů či masových písní… škoda mluvit a trochu škoda poslouchat. A tato pomyslná kletba jako by přešla z otce na syna, byť v ironicky pootočené podobě.
Totiž zatímco otec Erwin v posledním tvůrčím období svůj sršivý talent dobrovolným rozhodnutím sám shodil do služeb mělkého socrealistického slohu, jeho syn Petr měl tuto estetiku naopak od počátku nedobrovolně zvenčí oktrojovanou a snažil se z ní jen v rámci možností vystrkovat růžky. Ať už kulišáckým smlouváním s dobovou cenzurou, byla-li hrana komediální satiry ideologicky sporná, nebo obchvaty skrz čistý žánr detektivek (v němž je u nás dodnes nepřehlédnutelným průkopníkem). Do nějaké tvůrčí svobody to ovšem mělo pořád daleko. Nejodvážnějším filmem, v němž kdy měl svoji účast, patrně zůstává Na sluneční straně Vladislava Vančury, kde se jako desetiletý objevil v hlavní chlapecké roli.
Jak asi vnímal tvorbu svého otce? Co si asi myslel o jeho pozdním přerodu a sebepopření?
Dvě umělecké kariéry postavené vedle sebe. Otec a syn v dvou odlišných dobách, ve dvou odlišných uměleckých sférách. A pomyslná, morbidní „štafeta“ předaná 18. srpna 1942.
Neoautisticky „zdokumentovaná“ smrt Erwina Schulhoffa by mohla mít ještě „sequel“: 4. května 1986, kdy syn Petr, utýrán postupující rakovinou a trvající depresí, zvolí dobrovolnou smrt. Ale co je vlastně v životě člověka opravdu dobrovolné a co je opravdu nedobrovolné?
A tak dál.
B. K., 27. září 2023