Život Poupěte (ukázka ze scénáře)
Obraz XLVIII.
INT. Salónek. Večer.
Rodina okolo jídelního stolu se chystá k večeři. Matka s Květou právě donesly na stůl, matka nabírá ze zdobené porcelánové mísy polévku do hlubokých talířů. Ticho, jen zvuky nalévání. Pak obě zasednou za stůl, zatímco ostatní stále vyčkávají. Matka s pohrouženým pohledem tiše pronese přání.
MATKA:
Dobrou chuť.
Ostatní odpoví a mohou se pustit do jídla. Z talířů se kouří, lžíce se pomalu zanořují do horké polévky; zní jen cinkání, nabírání, foukání, kapání, srkání… Teprve po jisté chvíli do ticha zazní podivný, opojně disonantní klavírní akord a trvá dlouho. Ondřej celou tu dobu sedí za klaviaturou a nehnutě drží obě ruce zabořeny v klávesách. Až akord dozní, je zase ticho. Všichni stolující se věnují svým talířům, nemluví. Ozve se tentýž akord, zase tak táhle. Ondřej zkoumavě hledí do kláves a opakuje ještě několikrát, co na nich nahmátl, stále s tím utkvělým, táhlým dozvukem až do úplného utišení. Očima ani nepohne. Celý je strnulý a sošný.
ONDŘEJŮV HLAS:
Ten okamžik jsem mohl rozeznat velice jasně.
Prsty, jimiž měl osázeny klávesy svého akordu, se mu najednou pomalu, nepřirozeně zkroutí. Ondřej vzhlédne nahoru, přes křídlo piana až ke stolu, kde zatím večeří jeho rodina.
ONDŘEJŮV HLAS:
Začala mi být zima.
Hledí na Květu. Květa mu pohled vrátí a lehce se na něj od jídla usměje. Když se otočí zpět ke kouřící lžíci, sveze se jí do tváře pramen vlasů.
ONDŘEJŮV HLAS:
Přišlo to jako střela. Rázem jsem se celý třásl.
Květa se věnuje svému talíři, soustředěně nabírá a polyká sousta polévky. Ondra na ni hledí, jako by se v něm všechno zastavilo, jeho holá hlava upjatě trčí nad rohem klavíru. Květě se ze lžíce sveze nudle, zkouší ji ještě ústy zachytit, nudle však žbluňkne zpátky do talíře.
Všichni klidně jedí a Ondřej sleduje Květu, jak nabírá svá sousta, a nemůže z ní spustit oči.
Obraz XLIX.
INT. Květin pokojík. Den.
Květa sedí u stolku naproti oknu nad velkou knihou a zabrána do studia textu, bezhlesně pohybuje rty. V ruce drží tužku, jemně si podtrhuje vybranou pasáž.
Pojednou odtrhne pohled od práce; něčeho si všimla, otáčí hlavu.
KVĚTA:
Ondřeji, ty jsi tady?
Ondřej sedí na kraji palandy poblíž prahu pokoje. Hledí na Květu tímtéž strnulým pohledem jako minule u jídelního stolu.
ONDŘEJ:
Vezmi mě na ramena.
KVĚTA se pousměje:
Ale ne. Už jsi velký.
ONDŘEJ smutně:
Já chci.
Obraz L.
INT. Prostory domu. Den.
Schodiště prvního patra. Květě z ramen koukají dvě nožky a tam nahoře sedí Ondřej. Schází s ním pomalu po točitých schodech a on z výšky nahlíží přes její hlavu, kadeře vlasů, už tolik nekouká kolem, nevychutnává nezvyklou perspektivu, nýbrž hledí shora na Květinu tvář, saje do sebe tu ženskou blízkost...
Pak s ním Květa vykračuje chodbou do salónku, pohání přitom krok, aby pro něj jízda působila živěji, a takto obíhají obvod místnosti. V jednom z křesel sedí otec a zvedá k nim svůj zneklidněný zrak. Matka se nad jejich rozpustilostí usmívá, provází je pohledem, v němž je však zároveň kus smutku…
A pak, když vešli zase do chodby, vjedou Ondrovy ruce hluboko do Květiných vlasů, začnou se jimi přebírat.
KVĚTA:
Co to děláš? To lechtá.
Když vystupují do schodů prvního patra, souká Ondřej dlouhé prameny Květiných vlasů, nechá si je probíhat mezi prsty, dotýká se jich obličejem a hledí skrz ně…
KVĚTA:
Ondro, nech mě! To mám za to, že si s tebou hraju?
Ondřej znehybněl, vynořil prstíky z jejích vlasů. Květa se k němu otáčí s rozladěnou tváří.
Obraz LI.
EXT. Ulička ve městě. Den.
Je to úzká svažující se ulička z obrazů XV. či XXXI. a Ondřej tu je opět jediným chodcem. Nad ním se zdvíhají vysoké stěny domů, okna zavřená, nikde nikdo, ticho, jen jeho slabé krůčky o kamennou dlažbu.
ONDŘEJŮV HLAS:
Chci jí to říct. Musím jí to říct. Nezměním tím nic, to vím. Ale zároveň tím změním mnoho. Bude to bolestné – to, co změním, i to, co nezměním. Ale učinit to musím, jiná možnost není.
Zastaví se před obchůdkem s výlohou a hledí do ní; na skle se rýsuje odraz jeho drobné postavy.
Obraz LII.
INT. Salónek. Den.
Květa soustředěně hledí do not; ozývá se klavírní hra. Na pultíku křídla stojí rozevřený dvojlist – primo a secondo. Květa je vpravo, basy hraje Ondřej. Je to pravidelné, lhostejně symetrické odplývání ve stylu Diabelliho, takty jdou neměnně za sebou. Hrají tak nějakou chvíli. Pak se secondo vytratí, zní jen Květina melodie v primu. Květa se zarazí a pohlédne na Ondřeje, který svěšeně kouká před sebe s rukama nad klaviaturou.
KVĚTA:
Co je?
ONDŘEJ:
Já jsem se ztratil.
KVĚTA ukáže do not:
Znovu od čísla čtyři.
Kývne hlavou na znamení začátku a čtyřruční hra se opět ozývá. Jde takt za taktem, Ondřej se chvíli poslušně drží, ale pak jeho hlas opět vypadne. Květa přestane hrát.
KVĚTA:
Co je s tebou, Ondro?
ONDŘEJ:
Od čísla šest.
Mluví nepřítomně, celý je v napjatém sevření, síla, s jakou své pohnutí stlačuje dovnitř, je patrná v strnulé katatonické póze jeho tváře. Jako by se dusil. Začnou zase hrát. Po několika taktech však zmizí vysoké tóny Květina prima. Ondřej ještě chvíli odbývá své basy a přestane až jakmile Květa promluví.
KVĚTA:
Ondřeji. (Ticho.) Řekni mi, co ti je.
Ondřej vytřeštěným pohledem kouká před sebe a jako by měl v očích tmu. Bojuje; pak to v něm hrkne. V tváři mu zacuká, rychle se nadechne, vydechne, a jako stroj, naráz a mechanicky položí svou ruku na Květinu. Dotkne se a drží ji tam na bílých klávesách klaviatury, bez hnutí, s uzardělým zatrnutím. Oči zavřel, nechce už vidět vůbec nic, Květinu reakci by stejně nenahlédl; sedí zaražena stejně jako on. Čekají na nějaké smilování, bojí se udělat cokoli, jako by tu náhle nevedla cesta ani zpátky ani tam...
ONDŘEJŮV HLAS:
Naráz se zvedla a odběhla pryč. Beze slova.
Postavy ještě okamžik trnou na židličkách před klaviaturou a vůbec se nehýbají.
Obraz LIII.
INT. Květin pokojík. Den.
Dveře vrzly; Ondra dostoupil na práh Květina pokoje. Květa leží na palandě s očima upřenýma do stropu. Ondřej z ní nemůže spustit zrak. Květa se konečně pohne a pomalu se zahledí přímo na něj. Ondřej promluví se vší vážností a odzbrojující bezelstností.
ONDŘEJ:
Chtěl bych si na tebe sáhnout.
Hledí na ni a trne, zápasí s tím pohledem, ale uhnout nemůže.
ONDŘEJŮV HLAS:
Pozoroval jsem její výraz. Dal by se považovat za úsměv, jenže se usmívala jen ústa. Zbytek tváře dočista zkameněl.
Obraz LIV.
INT. Ondřejova pracovna. Večer.
Ondřej sedí u petrolejové lampy a soustředěně zapisuje do svého deníku. Přednes plynule navazuje z minulého obrazu.
ONDŘEJŮV HLAS:
Oči a nos se tísnivě semknuly k sobě. Zdálo se mi, že ty krásné zřítelnice zapadly kamsi hluboko, někam, kde se mi ztratily, a já se díval jen do prázdného obličeje. Najednou to byl jen součet tvarů. Stál jsem tam celý bez sebe, než mi řekla, že chce být sama. Že mám jít okamžitě pryč.
Ondřej pomalu črtá přímku za přímkou, občas zaváhá a odhlédne od papíru; tvář se mu stahuje smutkem.
Obraz LV.
EXT. Ulice městečka. Den.
Ulice, známá už z několika minulých obrazů, klidná a tichá. Jedinými spatřitelnými chodci jsou strýc Ilja s Ondřejem, pomalu se ubírají podél stěn domů.
STRÝC ILJA:
Dostali jsme zakázku od městské pekárny. Kolekce pražených zákusků a sušenek. Taková sušenka musí nějak vypadat. Musí mít tvar – a tvář.
ONDŘEJ:
Jakou tvář?
STRÝC ILJA:
Vizáž, charakteristický vzor. Taková sušenka nemůže být jen tak, prázdná a holá. My jí navrhneme motiv, s nímž si ji zákazník bude trvale spojovat. Něco jednoduchého, abstraktního – jenže to poslouží praxi a to je podle mě velice důležité.
ONDŘEJ:
A co je to praxe? To, že ti snědí tvou sušenku?
STRÝC ILJA:
Snědí, ale na talíři jich ještě hromada zbude. A až snědí i tu hromadu, koupí si další balíček – na všech sušenkách bude můj reliéf.
ONDŘEJ:
Jenže oni si ho nevšimnou ani na jedné. Nejde jim o vzor, ale o sušenku.
Strýc Ilja konejšivě pohladí Ondřeje po holé hlavě.
STRÝC ILJA:
Já vím, Ondřeji. Ty máš ty svoje čáry, kterým nikdo nerozumí. Čemu slouží ty čáry? Moje rysy slouží sušenkám a to je pro mě dost. Asi bys chtěl, aby spíš sušenky sloužily čarám. (Začne se smát.) Jenže to je jen hloupá fantazie, Ondřeji.
Obraz LVI.
INT. Rýsovna. Den.
Ilja se přebírá v arších průsvitných rysů, zatímco Ondra stojí pod rýsovacím prknem a vidí zase jen nohy stolů i lidí.
STRÝC ILJA:
Zítra, Ondřeji, zítra se rozhodne, které návrhy půjdou k realizaci.
Sejme jeden rys a nechá jej vyrolovat přímo před Ondrou.
STRÝC ILJA:
Podívej.
Je to rozměrná konstrukce ve tvaru oválu, v níž je pozorovat množství symetrických šrafů. Rys je znepřehledněn ještě dalšími črty, obloučky a číslicemi.
STRÝC ILJA:
Tohle je vzor pro buchtičku ve tvaru elipsy, první verze.
Ondra na to hledí s vážnou tváří. Ilja po chvíli arch rychle sroluje, někam pohodí a už sahá po dalším. Předvede před Ondrou kresbu, na níž na první pohled nejde pozorovat výrazný rozdíl.
STRÝC ILJA:
Druhá verze.
Za chvíli se před Ondrou objeví další průsvitný výkres.
STRÝC ILJA:
Sušenka s motivem květu. Abys viděl, že i co se zdá maličkostí, stojí člověka spoustu práce a námahy.
Uvnitř kružnice je narýsováno několik půloblouků v různých úhlech i velikostech. Připomíná to vskutku rozvitý květ, ztvárněný s geometrickou přesností a strnulostí. Zároveň by to mohl být návrh na vitráž. Ilja jej sroluje a pokračuje dál.
STRÝC ILJA:
Další verze – sušenka s jednoduchým šrafem.
Ondřej mlčky kouká. Ilja naň pohlíží z výšiny od pracovního pultu; jelikož stojí přímo u něj, zdá se ten břitký podhled skoro hrozivý. Potom vytáhne poslední rys.
STRÝC ILJA:
Tohle je zákusek na způsob klínu. Velice jednoduché, ale jednoduchost vítězí. (Roluje výkres a mluví mezitím.) Co na to říkáš, Ondřeji?
ONDŘEJ:
Můžu to taky zkusit?
O chvíli později stojí Ondřej na stoličce u rýsovacího prkna. Od krku dolů nechává spouštět arch papíru přímo Iljovi před očima. Ondřej je otočen zády, Ilja čelem, takže do výkresu vidí jen on.
ONDŘEJ:
Piškot s motivem srdce a blesku.
Ilja ztuhle hledí na výkres; své ohromení může jen stěží skrýt. Rozpačitě zakoktá.
STRÝC ILJA:
To jsi teď narýsoval?
Obraz LVII.
INT. Hostinec. Podvečer.
Ilja s Ondřejem sedí proti sobě u téhož stolu jako kdysi. Ilja má před sebou půllitr s mírně odstátým pivem. Je tu podobně prázdno jako minule. Tváří se dramaticky, avšak do očí Ondřejovi nehledí.
STRÝC ILJA:
Když dozraješ, máš dvě možnosti. Buď shniješ – anebo tě někdo sežere. To mi říkal táta už odmala. A já to teď říkám tobě, Ondřeji. (Napije se. Ondřej jen sedí.) Táta měl pravdu a já mám taky pravdu. Ukázal bych ti, co je to rys. Pořádný rys, rozumíš – ne ty jejich sušenky. Ještě dnes bych ti to ukázal, kdybych chtěl. Jenomže já nemůžu chtít, Ondřeji! To jsem se musel dávno odnaučit. (Dopije sklenici do dna.) Když moje žena umřela, tak byla Květa ještě maličká. Ani si na mámu nepamatuje. Celou tu dobu jsem na ni byl sám. Už to chápeš, Ondřeji? V takové chvíli ti spadne hřebínek. Všechno muselo stranou, dělal jsem všechno jenom pro Květu. A myslím si, že jsem ji vychoval. Jsem si tím jistý, Ondřeji. Za Květu se stydět nemusím.
Ondřej Ilju při řeči úpěnlivě pozoruje. Zvuk místa ustoupí přednesu z deníku.
ONDŘEJŮV HLAS:
Mluvil o Květě dlouho, tak podivně dlouho, až jsem se začínal ostýchat.